JAK JSEM PŘIŠEL O PANICTVÍ

26.02.2013 18:04

    Kdo se těší na pubertální, pikantní příběh jinošských let, bude zklamán. Budu psát o víně. A nikoli o víně jako druhu nápoje, který by měl pomoci odhazovat zábrany a dodávat odvahu k tomuto „vstupu mezi muže“.

    Nechtěl jsem si letos nechat ujít možnost „vstoupit do dospělosti“. Jinými slovy účastnit se degustace Grand Cru Classé Bordeaux, kterou pořádala firma Merlot d’Or v Rothmayerově sále Pražského hradu ve dnech 14.-15.2. Ano, troufám si to nazvat ztrátou panictví, neboť se jednalo se o můj první kontakt s velkými víny světa. Na degustaci bohužel nebyla zastoupena vína z absolutní světové špičky, tedy z klasifikace Premiere Grand Cru Classé. Mount Everest světového vinařství zůstal ve Francii, nicméně zástupci ostatních klasifikací, počínaje Deuxiéme Grand Cru Classé (druhé a dalších klasifikací – celkem jich je pět) zde byli v počtu cca 40 výrobců, produkujících svá vína ve věhlasných Chateau.

    Jednalo se o uvedení na trh ročníku 2010, který bude, dle odborníků, ročníkem v budoucnu velmi vyhledávaným. O kvalitě vín pojednávala i příloha Lidových novin z pátku 22.2.. Bordeaux ročníku 2010 se též věnuje i aktuální číslo časopisu Víno&Styl č.51 (leden-únor 2013). Minimálně z těchto důvodů vás nebudu seznamovat s charakteristikami tohoto ročníku. Spíše Vám chci popsat pocity, které mě coby amatéra a do té doby „panice velkých vín“ provázely, když jsem procházel mezi stánky slavných vinařství a měl možnost značky vín s obrovskou, mnohaletou tradicí. Pro neznalé – tato vína se u nás nyní prodávají v tisícových částkách za jednu láhev a v průběhu toku času se budou cenit ještě více.
 

    Na takovou degustaci se snad ani nelze prakticky připravit. Můžete si o těch vínech něco přečíst, můžete nastudovat historii jednotlivých zámků, podloží vinic či způsoby výroby, můžete už několik, i velmi dobrých vín, byť z jiných oblastí či zemí ochutnat a vypít. Ale pokud jste nikdy před tím nepřišli s těmito víny do kontaktu, na první degustaci je nedoceníte. To byl můj skromný, subjektivní dojem, který jsem v průběhu toho odpoledne dostal. Tato vína jsou natolik odlišná od jiných kvalitních vín, která jsou v cenově přijatelné hladině k dostání, že nesnesou jednoduchá a prvoplánová srovnání. Je nutno mít na paměti, že tato velká vína mají potenciál ke zrání 5-35 let. Podle toho jsou i vyráběna a právě za tímto účelem nyní chutnají tak, jak chutnají. První, co nás oslovilo při přiblížení sklenky k nosu, bylo nádherné, bohaté aroma. Nebudu psát, jaké spektrum vůní se v něm nalézá. Každý si tam našel to své. Prostě nádherně voněla a jen přivonět k nim byl příjemný zážitek. Kontakt s ústy byl pro nezasvěceného „panice“ už horší. Ihned po prvním doušku mi vnitřek úst sevřely výrazné třísloviny, kterých jsou tato vína plná. A ročník 2010 prý obzvláště. Věděl jsem, že třísloviny, resp. taniny, jsou pro dlouholeté vyzrávaní vín nezbytné, neboť brání zkažení  vína na jeho dlouhé pouti k dokonalosti. Ale že mohou být až takto „brutálně“ zastoupeny, to jsem nečekal. Pod tříslovinovým náporem jsem jen s velkou námahou rozpoznával další, jiné chutě. Jestli vysoký obsah právě těchto látek značí vydařený ročník, tak mohu potvrdit, že 2010 bude ročník vydařený velmi. Z těchto důvodů se mi tedy i těžko rozpoznávaly rozdíly mezi značkami velmi slavnými (Chateau Palmer, Chateau Montrose či Chateau Léoville Batron) od jejich méně slavných, ovšem neméně kvalitních kolegů.

    Na degustaci byla zastoupena, byť ve velmi malém poměru, i vína bílá. Na rozdíl od červených jsme bílá ochutnali všechna. Ne, že bychom byli v červených vybíraví, ale opravdu nebylo v našich silách ochutnat všech 40 nabízených vín tak, abychom bez větších potíží odešli z Pražského hradu s krokem stejně odhodlaným, jakým jsme přišli. Bílá vína byla velmi příjemná, bohatá jak na vůně, tak i chutě. Osobně si však myslím, a na tom jsme se shodli, že podobně příjemná vína se dají sehnat i z méně slavnějších apelací a tudíž za přijatelnější peníz.

    Dalšími, opět ve velmi menšinovém množství zastoupenými, byla vína z apelace Sauternes, což je francouzská oblast v Bordeaux vyrábějící a produkující slavná, přírodně sladká vína. Ano, i ta byla skvostná, ale shodli jsme se na podobném závěru, jako u bílých. Nicméně „značka“ Sauternes je prostě značka Sauternes a vinaři z této oblasti si tato vína cení naprosto právem.

    Co napsat závěrem? Ano, stojí za to tato vína ze slavných Chateau, jak z pravého tak i levého břehu řeky Garonny, ochutnat. Ale budete-li chutnat takto mladá vína, nečekejte zázraky. V těchto vínech se nehledá aktuální chuť, nyní je zapotřebí hledat budoucí chuť a potenciál. A to už je vyšší level degustací. Jest to velkým rozdílem oproti degustaci vín, která mají svůj vrchol nyní, nebo jej očekávají v nejbližších letech.

    Nyní tedy mám před sebou další metu – ochutnat tato vína, když jsou na vrcholu. Na tuto příležitost si ovšem budu muset velmi počkat. Či spíše se k ní velmi pracně „propít“, abych ten zážitek náležitě ocenil. Možnost degustovat neslavnější vína světa na jejich vrcholu bude asi něco jako mít příležitost zdolat nejvyšší hory světa. Bez tréninku, vybavení a zkušeností to nelze a když vás tam vysadí vrtulník, tak si to prostě nevychutnáte se vším všudy. Nicméně panictví již bylo ztraceno a základní tábor obydlen!